Protože pouze pes s průkazem původu je skutečně výmarský ohař s potvrzenými předky do 4. generace. Průkaz původu je osvědčením o vlastnostech zdravotních, exteriérových i povahových.

Průkaz původu Vám nic nazaručuje na 100 % a pochopitelně se může stát, že i po špičkových rodičích se vyskytne u štěněte nějaká vada. S koupí štěněte bez PP však toto riziko podstatně roste. Chovatelský klub se snaží o reprodukci co nejzdravější populace – z chovu jsou proto vyřazováni psi se zdravotními problémy (chybějící zuby, kryptorchismus, ektropium, entropium, vady kostry, atd.) či problémy povahy (bázlivost, agresivita), v řízeném chovu (jakým v ČR chov VO je) navíc poradce chovu sestavuje vhodné rodičovské páry s co nejmenším rizikem přenosu dědičně podmíněných vad. Je možné, že bez PP koupí štěně právě po feně, která byla ze zdravotních důvodů či exteriérového nebo povahového defektu vyřazena z chovu (nebo v horším případě tomu tak bylo u obou rodičů).


Nejčastější "důvody", proč štěně nemá průkaz původu


1. "Štěně je "čistokrevné", oba rodiče mají PP, ale nechtělo se nám chodit na výstavy a předvádět se." 
2. "Toto štěně je nadpočetné (páté, šesté, sedmé z vrhu) a proto nedostalo PP." Toto tvrzení je lež!!! Nadpočetnost existovala v jednom období tuhého socialismu a sloužila k redukci počtu štěňat u velkých vrhů. Štěňata musela být utracena hned po narození, takže ani tehdy nebylo možné je legálně prodat. Toto nesmyslné nařízení bylo již dávno zrušeno a v dnešní době neexistuje žádné omezení počtu štěňat ve vrhu. Přesto je to stále jedna z nejoblíbenějších výmluv prodávajícího a lidé tomu bohužel velmi často uvěří. 
3. "Chtěli jsme fence jednou dopřát štěňátka, aby neměla zdravotní problémy (toto je velice silně zakořeněný mýtus, ale o tom až někdy jindy) a kvůli tomu přeci nebudeme chodit na výstavu!" 
4. "Matka i otec mají papíry, ale bohužel se spářili dřív, než jsme s nimi stihli jít na bonitaci." 
5. "Štěně sice teď papíry nemá, ale to se dá zařídit dodatečně." Tako toto tvrzení je lež. Existuje sice teoretická možnost zařazení psa do chovu a zapsání do přechodného registru, ale je to velice složité a povolené pouze u plemen ohrožených zánikem. Takové plemeno u nás ani nenajdete...
Na druhou stranu se najdou nepoctivci ze známých chovatelských stanic, kteří prodají za plnou cenu i štěně, u kterého je jasné, že nebude vhodné k výstavám a dalšímu chovu. A naopak existují i majitelé, kteří fenku s nepapírovými štěňaty opečovávají víc než vlastní děti a pečlivě vybírají budoucí páníčky. To jsou ty výjimky, které potvrzují pravidlo...

Země původu                         Německo

Název v zemi vzniku              Weimaraner

Kategorie dle FCI                   VII. Ohaři; Sekce 1,1 Kontinentální ohaři; Typ "braque" S pracovní zkouškou

Velikost                                   pes: 59 - 70 cm, fena: 57 - 65 cm

Hmotnost                                pes: cca 30 - 40 kg, fena: cca 25 - 35 kg

Osrstění                                  Krátkosrstí - krátká (ale delší a hustší než u srovnatelných plemen), silná, velmi hustá a hladce

                                                přiléhající srst. Podsada chybí anebo je jí málo.

                                                Dlouhosrstí - jemná, dlouhá krycí srst; s podsadou nebo bez ní.

Zbarvení srsti                         Stříbrná, srnčí hněď nebo myší šedá a přechody mezi těmito barevnými tóny. Bílé znaky jsou přípustné

                                                 jen v malém rozsahu na hrudi a na prstech.

Celkový vzhled                      Středně velký až velký lovecky upotřebitelný pes. Účelový pracovní typ, krásného vzhledu, šlachovitý,

                                                se silným osvalením. Samčí popřípadě samičí typ musí být jednoznačně vyjádřený.

Povaha                                   Všestranný, lehce ovladatelný, povahově pevný a náruživý lovecky upotřebitelný pes se systematickým a

                                                vytrvalým hledáním, nikoli však nadměrného temperamentu. Nos pozoruhodné kvality. Ostrý na škodnou

                                                a dravou zvěř; také ostražitý, ale nikdy agresivní. Spolehlivý ve vystavování a v práci ve vodě.

                                                Pozoruhodný sklon k práci po ráně.                                          

                                                   

Výmarský ohař patří mezi nejstarší plemena kontinentálních ohařů. Jeho původ nebyl nikdy zcela přesně objasněn – o vzniku plemene panují četné teorie. Jisté je jen to, že výmarský ohař, kterému tehdy ještě kolovalo v žilách hodně krve takzvaného vodicího psa, byl chován již v první třetině 19. Století na výmarském dvoře. V polovině 19. Století, tedy před počátkem čistokrevného chovu, byl chov téměř výhradně zaměřen na výkonnost v rukou myslivců z povolání a lesníků ve středním Německu. Když dny takzvaných vodicích psů skončily, zkřížili tito myslivci a lesníci své psy také s křepeláky a chovali dále tyto křížence. Zhruba od roku 1890 bylo toto plemeno chováno plánovitě a vedeno v plemenné knize. Vedle krátkosrstého výmarského ohaře se před přelomem 20.století začala vyskytovat také dlouhosrstá varianta, i když zpočátku jen ojediněle. Výmarský ohař byl od počátku vedení v plemenné knize chován čistokrevně, tedy v podstatě bez vkřižování jiných plemen, především pointerů. Díky tomu je výmarský ohař pravděpodobně nejstarším německým plemenem ohařů, které se chová již od r. 1900 čistokrevně.

Jak uvádí standard plemene, jsou výmarští ohaři všestranně upotřebitelní, snadno ovladatelní, s vyrovnanou povahou a vášní pro lov, vhodní pro práci v poli, vodě a lese. Nejsou však nadmíru temperamentní, jejich povaha by měla být vyrovnaná. Jsou specialisty na drobnou zvěř (bažant, zajíc), dobrými aportéry; nad ostatní ohaře vynikají zejména vynikajícím čichem a schopností pro práci na pobarvené stopě.

Typickou vlastností výmarského ohaře je jeho úzký kontakt na vůdce. Staří chovatelé tohoto plemene říkávali, že výmar neloví jen pro radost z lovu, ale především pro radost svého vůdce.

Výmarští ohaři jsou při práci odolní, sebevědomí a vytrvalí. Jsou společenští oddaní a věrní společníci, ideálními psy nejen loveckými, ale i rodinnými. Potřebuje důsledné, ale laskavé zacházení.

Výmarský ohař dospívá oproti jiným plemenům ohařů poněkud později a to ve věku 2-3 let. I proto je méně oblíben mezi „drezéry“, ale pořizují si jej lidé, pro které zůstává psem pro celý život.

Jedná se o plemeno, které potřebuje hodně pohybu a aktivity. Pokud ji nemá, je pochopitelné, že si „práci najde sám“ – často k nelibosti majitele. Pro svou (mnohdy až dotěrnou) přítulnost a vazbu na člověka se hodí i jako rodinný pes a to i do rodin s malými dětmi .

Výmarští ohaři  se používají i jako záchranářští psi (Vanda Anisok, kterou má v rodokmenu i naše Majla obsadila v roce 2006 1. Místo v Bohemia Cupu – výběrovém závodě na mistrovství světa záchranářských psů; Airra Artemis Terra zvítězila v roce 2013 na mistrovství ČR v sutinovém hledání), dále se využívají na vyhledávání výbušnin, při vyhledávání drog (psovod František Matoušek zvítězil s výmarským ohařem na policejním mistrovství Evropy). Prvním výmarským ohařem, který byl vycvičen jako asistenční pes vozíčkáře, byl v roce 2006 VOK Adrix ze Srdce hor. Známé je rovněž využití výmarů v obranářských pracech, canisterapii a celé řadě dnes oblíbených sportů – jako je agility, dogtrekking, canicross, coursing, bikejöring,…


 
Tvorba stranek pro chovatele